Velbloudi na sněhu

Původně jsme chtěli jít do lesa poblíž Plzně. Bylo však poněkud vlhčí počasí. Asi by z nás byli výstavní blátenící. Zato Šumavsko nabízelo naději na sníh. A tak jsme šli, v ruce bob, v neděli ráno na vlak. Měli jsme namířeno do Zelené Lhoty, kde jsme očekávali dostatečnou vrstvu sněhu. Za okny vlaku ubíhala hnědomokrá krajina, ve které jediné bílé plochy představovaly kusy igelitu. Pak se ale v dálce objevily pobělené kopečky a boby se orosily radostí. Sněhu za okny začalo přibývat, avšak když jsme dorazili do Z.L., měla Katka pocit, že ho není na celodenní bobování dost. Nakonec byla spokojená až na Špičáku, kde jsme vystřelili z vlaku a začali hledat, kde nechal tesař otvor na šikmou plochu. Hodný pán z velehorské služby nás nasměroval na šikovně opuštěný kout sjezdovky a pak už to šlo ráz na ráz. A Táda jel z kopečka a vrzaly mu kolečka a Marek frčel bezpečnou rychlostí dolů a Zuzanka řídila bob tím jediným správným směrem a Vašík podnikal hustokruté lety za pomoci vlastnoručně vybudované sněhokosmické rampy a strýček Matěj se stal Mistrem Smyku a Ing. Dominik s hurónským megasmíchem hobloval gravitací zhuštěné vločky sněhu a Vítek nemilosrdně krájel vrstevnice superkolmým šuplerózním řezem. Sněhu bylo jako minulou zimu na sborovém pozemku a tak jsme si výlet opravdu užili.
S.T.Z.velbloud Pepa

Zdroj Špičák